Promarněná důvěra
— Pokud mě miluješ, Marku, vezmeš to vážně.
Běla se dívala na něj upřeně. Jakoby se snažila nahlédnout do jeho duše.
— Jestli je to pro tebe ale pouhá hloupost… zruším svatbu.
Marek se nervózně usmál.
— Belko, prosím tě! Přece bych tě nežádal o ruku, kdybych tě nemiloval? Ale vždyť je to rozlučka se svobodou! — Pokusil se jí obejmout, ale Běla se odtáhla.
— Znamená to, že názor tvých přátel je pro tebe důležitější než moje city?
— Ne, samozřejmě že ne, ale… víš, oni ten večer očekávají, budou se mi smát, pokud řeknu, že…
Běla zavřela oči.
Tohle už jednou slyšela.
Před lety.
Od jiného muže.
Ta rozlučka byla jen pár dní před svatbou.
Ležela s horečkou, nic netušící.
A její snoubenec… pil. Smál se. Bavil se.
S tou kamarádkou, která se pak za půl roku náhodou prořekla.
Všechno se tehdy zhroutilo.
Bolest. Rána. Zrada.
Ale nejhorší bylo, co následovalo.
Ze stresu přišla o dítě.
Marek neznal celou pravdu. Až do teď.
Nyní mu hleděla do očí a řekla:
— Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem žít.
Marek mlčel.
— A teď, když tě žádám o něco důležitého, se mi prostě směješ.
Rychle vydechl.
— Odpusť, miláčku. Nevěděl jsem. Udělám pro tebe vše, slibuji.
Líbal jí ruce. Šeptal slova, která měla uklidnit.
Ale něco v Běle vnitřně nepouštělo.
Noc před svatbou nemohla spát.
Nepříjemné maličkosti padaly jako písek mezi prsty:
Šaty najednou byly velké.
Vizážistka onemocněla na poslední chvíli.
Ale hlavně – něco jí nedalo klidu.
Ta svatba nebyla pro ni.
Byla to svatba jeho rodiny, jejich hostů, jejich tradic.
Poddala se, souhlasila.
Protože Marek byl její budoucností.
A minulost… ta byla uzavřená.
Ale ráno v obřadní síni si všimla, že je bledý.
— Nic mi není, Belinko, — usmál se. — Jen jsem trochu nastydl.
Až v restauraci pochopila, proč.
Když kousli do svatebního chleba, slyšela, jak se svědek Marka uchechtl:
— Najez se pořádně, kámo, po včerejšku na tebe je hrůza pohledět.
Všechno kolem se zastavilo.
Vzduch. Lidé. Čas.
Otočila se. Podívala se na svědka.
Ten pohledem uhnul.
Marek… včera… pil?
Kde? S kým?
V hlavě jí zběsile pulsovalo jen jedno:
Věděl, jak moc je to pro mě důležité. Sliboval.
Cítila, jak se jí svírá hrdlo. Jak srdce začne bít rychleji, ale ne radostí.
— Napij se vody, — ozvala se starostlivě matka.
Běla ji neslyšela.
Všechno pochopila.
A to “všechno” jí zaplavilo jako vlna.
— Belinko, co to má být? — Marek k ní přiskočil.
Hluboce se nadechla.
— Řekni mi pravdu, kde jsi byl včera?
Zastavil se.
— Říkal jsem… ležel jsem doma.
— Ležel? S horečkou?
Přikývl.
— Jaká byla teplota? Přijel doktor?
— Bělo… proč se ptáš na tolik věcí?
Vzala ho za ruku.
— Marku, jen se mi podívej do očí a řekni pravdu. Uvěřím ti. Jednou provždy.
Zkusil to.
Ale po chvíli se odvrátil.
— Ano, byl jsem na rozlučce! — vyhrkl.
Ticho.
V dálce hrála hudba. Hosté se smáli. Čekali na novomanžele.
Ale Běla slyšela jen jeho hlas.
— Přátelé by to nepochopili. Nechtěl jsem, abys o tom věděla…
Ani se nepokusil omluvit.
Důležitější pro něj bylo neztratit tvář před přáteli.
Ale ztratil ji.
Navždy.
— Marku, zavolej mi taxi, — řekla tiše.
Usmál se.
— Cože, ty chceš odejít kvůli takové maličkosti?
Běla na něj pohlédla.
— Nemohu budovat budoucnost s člověkem, který zradil moji důvěru hned první den.
— Přeháníš!
— Možná. Ale zranil jsi mě.
Zaťal pěsti.
— Moji rodiče tolik peněz do té svatby investovali!
Usmála se.
— Jsem ráda, že máš blízké lidi.
— Samozřejmě, že mám!
— Ale nepatřím mezi ně.
Otočila se a odešla.
Po týdnu zavolal.
— No, a co teď řekneš?
Čekal.
Myslel, že bude plakat.
Že se vrátí.
Že se omluví za “hlouposti”.
Ale Běla jen řekla:
— Podala jsem žádost o rozvod.
— Cože?!
— Nemohu ti věřit, Marku.
Po tomto rozhovoru začal křičet. Požadoval vrátit peníze za svatbu.
Ale Bělu to již nezajímalo.
Po několika měsících jí přišla anonymní zpráva.
Na fotografii “nemocný” Marek den před svatbou objímal dívku lehkého chování.
Běla telefon zavřela.
Věděla.
Důkazy nepotřebovala.
Protože zrada není vidět na fotografiích.
Cítí se uvnitř.
A to už nelze napravit.
