Ona stála před dveřmi.
Ruka se třásla. Klíče v kabelce – tady jsou, na dosah prstů. Ale proč srdce tak zběsile bije?
Nebyla tu téměř rok.
Hluboký nádech. Rychlý pohyb.
Dveře povolily a Pavla překročila práh.
Nic se nezměnilo. Tapety, pohovka, dokonce i prach na poličce. Všechno bylo jako dřív. Jenže teď to už nebyl její domov.
Petr za ní tenkrát nepřišel.
Dříve chodil. Chyběla mu. Hledal ji pohledem, natahoval ruce, opakoval: „Jak moc jsi mi chyběla.“
Ale tentokrát ne.
Nezavolal, nenapsal, nehledal setkání.
Viděla ho jen letmo, když přicházel pro Zuzku. Mlčky. Beze slova, bez emocí. Jen vzal dceru za ruku a odešel.
A teď už někdo jiný jí projevuje náklonnost, vyznává lásku a navrhuje, aby se stala jeho ženou.
Ale Pavla nespí. Nemůže.
Něco je špatně.
Přistoupila ke skříni, otevřela ji.
Dokumenty byly na svém místě. Sama je pečlivě složila před odchodem.
A najednou – pohyb v pokoji.
Pavla se prudce otočila.
Na gauči… on.
Petr.
Spal hluboce, unavený, s neoholenou tváří a tmavými kruhy pod očima.
První reakcí bylo odejít.
Ale nohy jako by přirostly k podlaze.
Dívala se na něj a něco se v ní obracelo.
Kdy se tak změnil? Unavený, cizí, skleslý?
Kde je ten Petr, do kterého se kdysi zamilovala?
Kde je jeho úsměv – jasný, chlapecký, zářivý jako slunce?
Pavla si sedla vedle něj.
Její prsty nevědomky sáhly na fotografii pod jeho rukou.
Svatbení album.
Fotografie s šustotem spadly na podlahu.
Petr otevřel oči.
Několik vteřin se na ni jen díval, aniž by mrknul.
Pak náhle zašeptal:
— Pavlínko… vrátila ses?
A ona pochopila, že ještě před půlhodinou mohla odejít.
Návratně.
