Jeden
— Jak to že je ti s otcem lépe? — Mamin hlas se zlomil do křiku.
Myla nádobí tak, že jím hlasitě třásla, jako by hlučícími hrnci mohla syna přivolat zpátky.
— Myslíš si, že s ním bude všechno jednodušší? — Prudce se otočila. — Už zítra se vrátíš!
— Ne, mami. Všechno bude v pořádku.
Začala vytáčet telefon. Tóny. Tóny. Obsazeno.
— Můj syn odchází a jemu je telefon neustále obsazený!
— Mami, kde mám podzimní boty?
— Proč potřebuješ ty boty? — mluvila pomalu a každým slovem mezi něj a jeho otce zatloukala klín. — Ty se tam chystáš zůstat do podzimu?!
— Ano, mami.
Ticho. Takové, které přichází před bouří.
— Tak ať tě tvůj tatínek živí! — Hlas jí opět vzlétl. — Ode mě nedostaneš ani korunu!
Štěpán vyhlédl z pokoje:
— Mami, na svoje věci si vydělávám sám.
Ticho. Teď už jiné.
Zavřel za sebou dveře. A ona… začala plakat.
Před dvěma měsíci, když otec navrhl, aby strávil prázdniny u něj, Štěpán souhlasil bez velkých očekávání.
Ale hned první den pochopil: může to být i jinak.
Může být domov, ve kterém nikdo nekřičí.
Může být žena, která nedává příkazy, ale mluví tiše a jemně.
Může být otec, který se směje a není zamračený.
Může být rodina, kde je teplo.
Štěpán se díval na malého bratra, kterému bylo právě tři, a nemohl se odtrhnout od těch scén. Jak otec něžně pohladí Lenku po zádech, jak se na sebe usmívají, jak spolu pracují v kuchyni.
Jak mohl nevědět, že to může být takto?
Jak mohl myslet, že hlasitá slova jsou láskou?
Každý týden zůstával u otce o den déle. Potom o dva. Nakonec napořád.
— Možná pojedeme na chalupu, nechceš jet s námi? — Otec nakoukl do pokoje.
— Ne, tati, musím se učit.
— Jsi si jistý, že chceš do desáté třídy?
— Zatím nevím, — pokrčil rameny Štěpán. — Ale když nevím, tak se budu učit. Možná půjdu na vysokou a tam se rozhodnu.
— A co říká matka?
— Nezajímá se. Pouze křičela, abych se netoulal.
Otec přikývl.
— Zůstaň tady, jak dlouho potřebuješ.
— A Lenka nemá nic proti?
— Nemá. Ale prosila, abys byl rozumný.
Štěpán se usmál.
— Tati, a maminka byla vždycky taková?
Otec mlčel.
— Ne. Byla krásná. Chytrá. Velmi jsem ji miloval.
— A co se změnilo?
— Zlomila se. — Otec si povzdechl. — Uvědomil jsem si, že ji už nedokážu udělat šťastnou. A když žena není šťastná, tak muž také ne. Jako by tě vypnuli ze sítě. Jedno kliknutí — a konec.
Odmlčel se.
— Tehdy jsme se rozvedli.
Na podzim se Štěpán poprvé po dlouhé době vrátil do mamčina domu.
— Mami, jsi doma?
Šramot v pokoji.
— Ahoj! — Vyšla do chodby. Na sobě měla hedvábný župan a obličej… obličej byl jiný.
Odpočatý.
Zářivý.
A pak spatřil mužskou bundu ve skříni.
— Ahoj. — Do chodby vstoupil neznámý muž a podal mu ruku. — Jsem Oleg.
Štěpán se usmál.
— Štěpán.
Ticho.
— Ruším?
— Ne! — hlas matky se zlomil a najednou se k němu přitiskla a objala ho. Prostě ho objala.
A v tu chvíli pochopil, že všechno mělo smysl.
Že jeho odchod jí přinesl něco víc než jen samotu.
Že otec měl pravdu.
— Šťastná žena si ani nevšimne, jak dělá šťastnými všechny kolem.
Teprve teď porozuměl smyslu těchto slov.
