Oslavili jsme 15 příběhů o pracovním životě plných humoru a nevšedních zážitků.
Někdy se obyčejný pracovní den promění v epizodu sitcomu. Jsou tu zákazníci s neuvěřitelnými představami, kolegové, kteří překvapí, a dokonce vaše vlastní babička může způsobit šéfovi hlavolam. Hrdinové našeho článku sdílejí podobné příběhy ze svého pracovního života.
Začal jsem podnikat. Koupil jsem dvě automatizovaná kávová zařízení. Ale neprodávala vůbec nic. Jediné, co měly, byl oddíl na peníze. Na panelu stálo: „Tento automat nevydá nic, ale peníze mu klidně vložte.“ To se může zdát směšné, ale po týdnu jsem se nestačil divit, kolik peněz se tam nastřádalo. Netuším, proč to lidé dělali. Ale mělo to i nevýhody: zařízení se často porouchávala a opravy se nevyplácely, takže jsem musel podnikání zavřít.
V kanceláři jsme měli zaměstnance, který často usínal na své židli, stěžoval si, že je příliš pohodlná. Jednou to vyřešil tak, že otočil opěradlo, aby byla židle méně pohodlná. Proč si prostě nepořídil obyčejnou židli? Zeptal jsem se ho, a on mi s vážnou tváří odpověděl: „Ale vždyť tam není opěradlo! Co bych pak povolil?” Ach, pracuji s takovými koumáky.
Kdysi jsem pracoval s kolegou z jiného oddělení naší firmy. Přidělen k nám byl pro konkrétní úkol. Po nějaké době oznámil mému nadřízenému, že úkol dokončil. Při kontrole se ale zjistilo, že některé části byly špatně provedeny. Když mu nadřízený nařídil opravit chyby, kolega odpověděl: „Řekli jste mi jen, abych to udělal. Neřekli jste, abych to udělal správně!“ Moudrý, ale příliš chytrolín, dlouho u nás nevydržel.
Mnoho let jsem pracoval jako překladatel v call centru. Jednou v noci během silné sněhové bouře, kdy záchranky nemohly vyjet, jsem musel otci po telefonu vysvětlit, jak doma pomoci ženě porodit.
Měla jsem kolegyni, která jednou z práce zmizela na tři hodiny. Nakonec se ukázalo, že se zamkla na záchodě. Ochranka to odhalila kamerou. Ležela na podlaze s papírovými ručníky pod sebou a usnula. Chudák byla unavená z pár hodin práce. Byla následně propuštěna – ve spánku v práci se prostě pokračovat nedá.
Pracuji ve výrobní firmě. Ředitel a majitel je obsazený (ženy si moc neláme hlavu), ale před lety přivedl do práce svou zástupkyni, svou příbuznou: na první pohled žena-vamp. Světe div se: ukázalo se, že je skvělou manažerkou, dokonce i v naší technické oblasti. Je přísná, ale klidná. Během několika měsíců se nám podařilo výrazně zlepšit tým a odstranit flákače. Nyní je radost s ní pracovat, byť klade velké nároky. Naše organizace se zvedla hodně, začali jsme vyplácet prémie a pracovní podmínky se hodně zlepšily.
Jednou přišla zákaznice, když jsem se ptal, zda chce papír mezi plátky sýra, odpověděla: „Nezáleží na tom, všichni zmizíme dřív, než stihnete počítat.“
Práce s klienty přináší jeho přicházení a odcházení. Někteří vás rozzáří tak moc, že celý den máte úsměv na tváři, ale pak jsou tu i podivní jedinci. Jeden den přišla babička, která si stěžovala, že je vše špatně, nikdo jí nemůže pomoct. Když už odcházela, řekla: „Nezlobte se, jen jsem si potřebovala na někoho vylít zlost,“ a odešla s úsměvem.
Jsem mladý zaměstnanec a jsem nucen pracovat co nejvíc. Vždy jsem to věděl, ale potřeboval jsem práci. Na videokonferenci jsem seděl v kuchyni a hovořil, když do ní vešla babička a slyšela, jak se na mě šéf rozčiluje. Babička to nevydržela, zapojila se do hovoru a obořila se na šéfa, že je hanba dávat holce takové drobné. Zůstalo ticho a po 20 minutách mi zavolal, omluvil se, změnil rozsah úkolů a slíbil prémie. Na dotaz proč, odpověděl, že si vzpomněl na svou babičku, která ho kdysi ochránila před šikanou. Uvědomil si, že bychom měli pomáhat babičkám chránit mládež před podvodníky.
Pracuji v kancelářské budově v průmyslové zóně. Po několika kolech propouštění zůstalo jen 12 z 75 lidí. Spěchal jsem na záchod, kde jsem zaslechl šéfa v sousední kabince mumlat něco jako: „Míst je málo, musíme propustit další polovinu.“ Je mi líto, lidi, ale to já nechtěl.
Klient oblečený jako z filmu “Austin Powers” si objednal kilogram šunky. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to, že během čekání usnul ve stoje. Když se vzbudil, vzal si objednávku a objednal si sýr. Když jsem pro něj dokončil i objednávku sýra, vypadalo to, že zmizel do neznáma.
Pracoval jsem částečně jako kurýr. V kanceláři byla společná kuchyně, lednice plná jídla, které si lidé nosili na oběd. Přinesl jsem kus medu. Další den jsme si s kolegou chtěli dát čaj, ale med byl pryč. Manažeři obědvali, a tak jsem kolegovi řekl: „Vypadá to, že tady máme lidi, co asi vydělávají méně než kurýři.“ Někdo se málem zadusil, někdo zčervenal. Kdosi to řekl řediteli – ten s tím něco udělal, sesbíral od všech peníze a koupil nám karton medu.
Měli jsme nadřízenou, která byla v důchodovém věku. Mimo ni její starý manžel a jejich kočka. Denně volávala z firemního telefonu na pevnou linku domů. Když někdo zvedl, zeptala se: „Míšo, jsi doma?“
Pracoval jsem v potravinářském obchodě. Před zavírací dobou přišel člověk a chtěl litr šunky. Pomyslel jsem si, zda slyším dobře: „Možná kilogram?“ On: „Řekl jsem litr šunky!“ Dobrá, přemýšlel jsem, jestli nemluví o nějakém druhu salátu s šunkou, co prodáváme pohárkem? Rozezlil se a řekl: „Musíte být nový! Moje žena to řekla takto.“ Řekl jsem: „Podívejte, nakrájím půl kilogramu a pokud to nebude ono, můžete se vrátit, vrátíme vám peníze.“ Už se nevrátil.
Na apríla jsem šel ke kolegům, popíjeli kávu a já řekl: „Pomozte mi. Nalil jsem, zamíchal a chutnal úplně zvláštně, co to je?“ Dlouho jsem takové zmatení nezažil. V konvici místo kávy byla pohanka. Nuže, nenechám se odradit. Na dalšího apríla jsem vyrobil papírovou kopii nástěnných hodin. Když jsme byli v jídelně na obědě, můj přítel je zaměnil. Lidé se v jídelně zmateně procházeli, někteří ke stolu, jiní ke stolnímu tenisu. A šéf přišel 5 minut po obědě (jak měl ve zvyku), podíval se a zeptal se, proč ještě nepracujeme. Všichni ukázali na nástěnné hodiny – oběd ještě neskončil. Šplhal ke stěně, a ejhle – hodiny falešné. Šéf to věděl, všiml si mě, když jsem je nachystal, a byl potěšen, řekl: „Neřeknu na tebe, ale zapíšu si to všechno do deníku.”
